Konzervatoř Evropy

Unikátní limitovaná sběratelská série zlatých slitků, vycházejících pod názvem – ČECHY KONZERVATOŘ EVROPY 2025 - 2028

Vizuální atraktivita

Naše kolekce vzniká v certifikované švýcarské slévárně zlata Pamp. Investiční zlato s uměleckou duší v limitované edici 150 slitků.

Bez DPH

Spojte krásu hudby s hodnotou zlata. Investiční zlato je ze zákona osvobozeno od DPH.

Skryté poklady české hudby - KONZERVATOŘ EVROPY

Unikátní limitovaná sběratelská série zlatých slitků, vycházejících pod názvem – ČECHY KONZERVATOŘ EVROPY 2025 - 2028
Zveme Vás na zlatou hudební cestu napříč staletími, během které poznáte nejskvělejší české skladatele, jejichž díla okouzlovala evropské královské dvory a dodnes inspirují posluchače po celém světě.

BH Securities ve spolupráci se světoznámou švýcarskou rafinérií PAMP a renomovaným českým sochařem a medailérem Michalem Vitanovským.
Ten ztvárnil portréty osmi českých skladatelů. Každý z nich je uměleckým artefaktem, sběratelským unikátem i trvalou připomínkou kulturního odkazu, který sahá daleko za hranice naší země.

Exkluzivní forma – houslový sběratelský obal

Celá kolekce bude uložena do speciálně navrženého sběratelského boxu ve tvaru houslí. Tento elegantní prvek nejen podtrhuje hudební téma, ale zároveň dodává celému dílu unikátní estetický i emocionální rozměr.

JAKUB JAN RYBA (1765 – 1815)

Skladatel, hudební pedagog a sběratel lidových písní Jakub Jan Ryba se narodil v Přešticích, v chudé rodině. Otec, učitel a varhaník, mu dal základy hudebního vzdělání, které později sám rozvíjel. Už jako chlapec hrál na klavír, housle a varhany.
S finanční pomocí příbuzných studoval v Praze filozofii a jazyky. Jeho touha stát se knězem se nenaplnila. Na přání otce se vrátil do venkovského a maloměstského prostředí. To ho pak provázelo až do smrti a na jeho aktivity působilo převážně negativně.
Větší část jeho života je spojena s prostředím města Rožmitálu. Ryba zde žil jako učitel ve společnosti chudých lidí bez naděje, propadlých alkoholu. S jeho ambicí vnášet sem kulturní hodnoty byla stávající realita v příkrém rozporu a naopak vyvolávala v okolí závist a odpor. Výsledkem byly Rybovy opakované deziluze, které nakonec vyvrcholily sebevraždou.
Dílo Jakuba Jana Ryby je možné zařadit na pomezí klasicizmu a romantizmu. Jeho dílo tvoří kolem 1 300 kompozic různého duhu, převážně duchovního zaměření. Patří sem několik symfonií a smyčcových kvartet. Obecně nejznámější z jeho rozsáhlého díla je Česká mše vánoční „Hej mistře“.
Rybova plaketa je v řadě skladatelů „Konzervatoře Evropy“ neobvyklá ve dvou směrech. Předně se nezachoval žádný jeho dobový portrét, za druhé jeho tvorba je natolik spojená s českým prostředím, že volba architektury na reverzu pochází také odtud.

JOSEF MYSLIVEČEK (1737 – 1781)

Narodil se v Praze jako syn zdejšího mlynáře. S bratrem dvojčetem se vzdělával napřed u pražských dominikánů, později u jezuitů v Klementinu. Josef, na rozdíl od bratra, studium nedokončil. Důvodem byla hudba, které se doživotně upsal. Veškerá energie, kterou hudbě věnoval, se brzy začala projevovat. Jako dvanáctiletý byl už dobrým houslistou, po několika letech začal studovat hudební kompozici a brzo také samostatně komponovat.
Čechy, pro svůj provincionalizmus, nemohly stačit jeho vysokým ambicím. Z toho důvodu se rozhodl pro emigraci. Roku 1763 odjel do Itálie, kde se zpočátku živil jako houslista a zároveň pokračoval ve studiu hudby. Brzo se zde prosadil jako skladatel a každá další opera posilovala jeho slávu. Mezi Myslivečkovy obdivovatele patřil i mladý Mozart, který se některými jeho díly inspiroval.
Z mnoha různých, zejména italských měst, kde se jeho díla prováděla, poutá pozornost zejména Neapol a zdejší dvorní opera San Carlo. V Neapoli, kde patřil ke známým osobnostem, také vznikly jeho přezdívky.
Italská města zůstala Myslivečkovou doménou. Kromě zmíněné Neapole to byly ještě Turín, Padova, Benátky, Florencie, Milán, Pavia, Bologna a Lucca. V rodné Praze byla provedena pouze jeho čtyři oratoria. Koncem sedmdesátých letech měla jeho díla také úspěch v Mnichově. Závěr skladatelova života byl tragicky poznamenaný vážnou nemocí.
Myslivečkovu tvorbu lze slohově zařadit do období pozdního baroka a počátků klasicizmu. Proslavil se zejména operami, kterých zkomponoval 26. Do jeho díla patří dále oratoria, kantáty, symfonie a komorní skladby.

JAN DISMAS ZELENKA (1679 – 1745)

Narodil se v Louňovicích a zemřel v Drážďanech. Základy hudebního vzdělání získal od otce, louňovického kantora a varhaníka. Ve studiu hudby pak pokračoval v Praze u jezuitů v Klementinu.
1710 (nebo 1711) odešel do Drážďan, kde se stal violoncellistou dvorní kapely Augusta II. Silného. Později, v letech 1716 – 1719 studoval ve Vídni u mistra kontrapunktu J. J. Fuxe.
Kolem 1724 neuspěl ve své snaze být jmenován královským kapelníkem na saském dvoře. Paradoxně tento kariérní neúspěch přivedl Zelenku k většímu zájmu o vlastní skladatelskou tvorbu a postupně k vytvoření významného díla. Za něj získal uznání a obdiv svých slavných současníků, mimo jiné J. S. Bacha a G. P. Telemana.
Jan Dismas Zelenka, jako katolický skladatel, bývá považován za protipól protestanta Bacha. Bylo by ale zjednodušující brát to doslova. Zelenkův význam vidí odborníci především v neobvyklé harmonizaci a instrumentaci a také v dokonale zvládnutém kontrapunktu.
Část Zelenkových kompozic byla zničena za bombardování Drážďan za 2. světové války. Zachovalo se 250 skladeb. K nejvýznamnějším patří především mše, oratoria a litanie, vytvořené v posledním desetiletí skladatelova života.

JAN VÁCLAV STAMIC (1717 – 1757)

Narodil se v Německém Brodu a zemřel v Mannheimu. Jeho rod pocházel původně ze Slovinska, ale už skladatelův děd přišel do Čech a usadil se v Pardubicích. J.V. Stamic pocházel z jedenácti dětí a první hudební znalosti získal od otce. Vyšší hudební vzdělání získal na jezuitském gymnáziu v Jihlavě. Na pražské univerzitě studoval jeden rok filozofii. Kolem roku 1741 přesídlil do Německa, kde brzo získal velmi dobrou pověst jako houslový virtuóz. Osudové místo pro něj byl Mannheim, konkrétně dvůr kurfiřta Karla Theodora, kde se roku 1750 stal ředitelem komorní hudby. Dvorní orchestr posílil vynikajícími instrumentalisty a zasloužil se tak o jeho evropské renomé. Mannheim a německé prostředí bylo pro Stamice rozhodující, ale s úspěchem koncertoval například i v Paříži.
Stamic byl považován také za jednoho z nejlepších dirigentů své doby. Založil takzvanou Mannheimskou školu, ve které se prolínají vlivy francouzské a české hudby. Z Mannheimské školy vyšli v následující generaci další významní skladatelé hudebního klasicizmu.
Stamicovo dílo zahrnuje 74 symfonií (dochovalo se 58), množství sonát, koncertů, trií a kvartet. Komponoval také mše, árie a litanie. Svými inovacemi hudební formy se stal spolutvůrcem hudebního klasicizmu, který se rodil ve chvíli kdy vrcholilo baroko. Jeho velkým obdivovatelem byl W. A. Mozart.
Se Stamicovým životem a jeho profesními aktivitami je neoddělitelně spojen Mannheim a konkrétně barokní architektura jeho zámku.

JIŘÍ ANTONÍN BENDA (1722 – 1795)

Narodil se v Benátkách nad Jizerou a zemřel v Sasku, v Bad Köstritz. Studoval nejdříve v Kosmonosích u piaristů, později u jezuitů v Jičíně. Na obou kolejích se při studiu kladl důraz na hudbu.
Benda pocházel z hudební rodiny. Jeho otec byl sice jen venkovský muzikant, ale bratr František se stal houslovým virtuózem a skladatelem. Další bratr, Jan Jiří, komponoval pro flétnu a housle.
Bendova katolická výchova se se postupem doby obrátila ve svůj opak, když se přestěhoval do Německa, konkrétně do Gothy, jednoho z center protestantství. Zde, u durynského vévody Fridricha, působil v letech 1750 – 1778 jako dvorní kapelník a měl na starosti především duchovní hudbu. Benda byl také krátce ředitelem divadla v Hamburku. 1778 se neúspěšně pokoušel o místo kapelníka opery ve Vídni. Přes svůj vídeňský neúspěch byl vysoce ceněn Mozartem, který měl na cestách měl mezi partiturami ve svých zavazadlech, také dvě Bendovy. 1781 se Benda v Paříži účastnil premiéry své opery Romeo a Julie.
Význam Jiřího Antonína Bendy, jako skladatele období klasicizmu, spočívá mimo jiné ve vytvoření melodramatu, tedy umělecké formy střídající hudbu a mluvené slovo. Složil ale také 30 symfonií, množství kantát, komorních skladeb a řadu scénických hudeb. Úspěchy sklízely také jeho skladby komponované pro divadlo.
S Bendovým profesním působením se dá spojit především zámek Friedenstein v městě Gotha, kde pobýval víc než čtvrt století.

ANTONÍN REJCHA (1770 – 1836)

Rejcha se narodil v Praze, v chudém prostředí, kde bylo obtížné se vůbec uživit. Jeho otec, pouliční hudebník, však svému synovi od malička prostředkoval hudbu tím nejpřirozenějším způsobem, osobním příkladem.
Když Rejchův otec zemřel a matka se znovu provdala, utekl k dědečkovi do Klatov a tady se dál věnoval hudbě, zejména hře na flétnu. Jako patnáctiletý dobrý flétnista, se s pomocí strýce – violoncellisty, naučil ještě hře na klavír, hoboj a příčnou flétnu. Neméně důležité pro jeho další život bylo, že ovládl také dva cizí jazyky, němčinu a francouzštinu. Rejchův strýc Josef, členu dvorního orchestru v Bonnu, pomohl synovci do tohoto tělesa, jehož členem byl také mladý Beethoven. Antonín Rejcha i Beethoven v Bonnu také studovali matematiku a filozofii a stali se přáteli. Pro oba bylo důležité setkání s Josefem Haydnem.
Antonín Rejcha od přelomu 18. a 19. století hledal uplatnění v různých městech Evropy. V letech 1800 – 1802 žil střídavě ve Francii a v Rakousku. Od roku 1808 se usadil v Paříži, kde se později oženil a žil zde až do své smrti. Roku 1826 získal francouzské občanství a byl zde znám pod jménem Antoine Joseph Reicha.
V Paříži se úspěšně uvedl svými symfoniemi, aby se zde stal napřed profesorem a nakonec ředitelem konzervatoře. Mezi jeho žáky byl Hector Berlioz, César Franck, Carles Gounod. Za zásluhy Rejcha obdržel Řád čestné legie a členství ve Francouzské akademii věd a umění.
Antonín Rejcha je autorem řady hudebních kompozic, kromě oper a symfonií, také komorních a klavírních skladeb. Řada jeho skladeb ještě čeká v archivech na objevení. V kompozici byl v podstatě autodidakt, ale inovováním klasických forem předznamenával budoucí hudební romantizmus. Vedle toho je také zdůrazňován jeho význam jako pedagoga a hudebního teoretika.
Objekt, který lze s Rejchou úspěšně spojovat, je pařížská konzervatoř.

VÁCLAV JAN TOMÁŠEK (1774 – 1850)

Přestože byl dítětem chudého vesnického tkalce, začal na sebe Václav Jan Tomášek brzo upozorňovat prostřednictvím svého mnohostranného nadání. Pomáhal mu v tom starší bratr a později hrabě Wallis. K hudebnímu nadání, které také určilo jeho pozdější životní dráhu, je třeba přidat ještě další. Po středoškolském studiu totiž přešel na vysoké učení a roku 1789 absolvoval právnickou fakultu.
Současně se pro svůj dobrý hlas od dětství uplatňoval jako zpěvák a vypracoval se také na vynikajícího klavíristu. Jako takový byl později zván do měšťanských i šlechtických salónů, kde osvědčoval své velké společenské schopnosti. Setkával se s významnými osobnostmi své doby, jako byl Beethoven, Goethe a Haydn.
Na dlouho dobu byl materiálně zajištěn po vstupu do služeb hraběte Buquoye, což mu zároveň zajistilo tvůrčí svobodu. Úspěšně se projevil také na dráze hudebního pedagoga – založil hudební ústav specializovaný na klavír a kompozici.
Slohově je možné Tomáška zařadit mezi předchůdce romantiků. Prosadil se zejména v klavírní a písňové tvorbě. Mimo jiné zhudebnil 40 Goethových básní. Jeho postavení ve světě hudby mu vyneslo přezdívku Pražský hudební papež. Žil v Praze na Malé Straně v domě „U Klárů“, kde přijímal návštěvy a pořádal domácí koncerty.
V pokročilém věku Tomáška postihlo úmrtí ženy a vlastní nemoc. Zároveň se u něj projevila neschopnost sledovat a chápat revoluční vývoj společnosti, což všechno vedlo k osamělosti a k stažení se do soukromí kde také zemřel.

JAN VÁCLAV HUGO VOŘÍŠEK (1791 – 1825)

Narodil se ve Vamberku, v rodině ředitele školy, sbormistra a varhaníka. Otec ho už od tří let učil hře na klavír a na varhany. Voříšek sám tajně hrál na housle. Později ho otec poslal studovat na gymnázium v Praze a nakonec mu zařídil stipendium na Univerzitě Karlově. Hlavní město Voříškovi sice pomohlo získat jisté vědomosti a přehled, ale pro další růst bylo třeba pokračovat do Vídně.
Zde také studoval práva, jejichž studium dokončil roku 1822. Směřování k zajištěné existenci úředníka provázel jeho hlavní zájem, což byla hudba. Stal se sice praktikantem u dvorské vojenské rady, ale v téže době už také uznávaným skladatelem, dirigentem a varhaníkem.
Pro Voříška, jako pro každého mladého hudebníka, byly důležité kontakty s mistry oboru. Roku 1814 se jako začínající skladatel setkal s Beethovenem. Seznámil se také s Johannem Nepomukem Hummelem a jeho přítelem se stal Franz Schubert. Voříšek sice obdivoval Mozarta jako již nezpochybnitelnou hodnotu, ale víc ho přitahoval romantizmus Beethovena. Jako začínající skladatel ho navštívil a ukázal mu dvě své kompozice. Beethovenova pochvala Voříška povzbudila k další práci.
Roku 1818 se J. V. H. Voříšek stal dirigentem prestižního Spolku přátel hudby, kde byl už předtím klavíristou. V dalších letech úspěšně pokračoval v nastoupené cestě. Roku 1822 byl jmenován prvním dvorním varhaníkem a začal vyučovat hře na klavír žáky z nejvyšších společenských kruhů. O tři roky však umírá na TBC.
Předčasná smrt neumožnila Voříškovi dostatečně rozvinout své schopnosti. Můžeme si o nich udělat představu jen z torza jeho díla, které nám zůstalo zachováno. Jeho jediná, raně romantická symfonie, bývá řazena k prvním dvěma symfoniím Ludwiga van Beethovena. Podobně kvalitní jsou Voříškovy mše a sonáty.
Jako architektura, související s hudební kariérou J. V. H. Voříška, se nabízejí dva objekty ve Vídni. Dvorní císařská kaple, kde působil před smrtí jako první varhaník, anebo dům, ve kterém koncertoval pro Spolek přátel hudby.

Konzervatoř Evropy

Skryté poklady české hudby - KONZERVATOŘ EVROPY